Kapitola 10.

23. dubna 2017 v 16:56
,,Kdy už tam budeme?" pronesla Sunny unaveně, když už se stmívalo.
,,Za chvilku. Uvidíš." usmál se na ni Tomas. Jack stále hleděl zamyšleně do země a přemýšlel, co se tak děje ve městě. Co se děje doma. Když ho napadlo město, napadl ho domov. Domov, ve kterém zemřela jeho matka. Žena, která leží pod hromadou suti, protože se nestihla schovat. Chtěl ji zachránit, ale marně. Vzpomínal.
Zářivé slunce, které se občas schovalo za mraky, které pobíhaly po obloze a zlobivý vítr, který rozcuchával havraní vlasy jeho matky, která seděla na verandě ve starém houpacím křesle, ještě po jejích prarodičích. To křeslo se dědilo z generace na generaci. Byl to jakýsi symbol rodiny Johannesových.
Malý Jack se houpal na houpačce, která byla zavěšena na starém dubu. S úsměvem hýbal nohami sem, a tam. Když v tom se ozvala rána. Spatřil matku, jak zvedla zrak k cestě alejí za ním. Ohlédl se také. Díval se na svého otce, který se snažil rozjet starý motocykl. Jeho otec si dával záležet na spravování tolik, že se někdy ponořil do práce na celou noc.
,,Halo, Jacku? Vnímáš nás?" tyto slova vyrušily Jacka ze vzpomínek.
,,Co-cože?" řekl a otočil se na Sunny, která se vezla na koni.
,,Říkal jsem, že by jsme měli rozdělat oheň a najít něco k jídlu." rozhodl Tomas. Jack vzhlédl k obloze a spatřil slunce, které pomalu zapadalo za hory, které měly na sobě permanentní sníh.
,,Taky by jste si šli zalyžovat?"
,,Zalyžovat?" vyřkli Sunny i Jack společně otázku a pohlédli na Tomase, který pozvedl obočí.
,,Vy nevíte, co jsou lyže?" optal se Tomas a prohrábl si vlasy.
,,Asi bychom se tak nedivili ne? Chytrolíne." prohodil Jack a odložil batoh s posledním pecnem chleba.
,,Jednou vám to ukážu." mrkl a sedl si na kládu, která ležela opodál. Všichni tři se nacházeli na louce. V pozadí byly hory se sněhem, ale také bohaté lesy a na severu se tyčily mrakodrapy města Aurelians. Vítr pomalu nabíral na rychlosti a intenzitě. Sunny vzhlédla k obloze a zamyšleně pronesla předpověď počasí.
,,Bude pršet. To se teď moc nehodí."
,,To tedy nehodí." řekl zamyšleně Jack.
,,Musíme postavit přístřešek." navrhl Tomas a rozeběhl se do lesa. Zanedlouho se vracel zpět s chrastím v rukách. Sunny jen zatleskala a šla mu na pomoc. Jack se jen díval a pak ho napadla pláštěnka v jeho batohu. Přitáhl si starý hnědý, látkový batoh k sobě a otevřel ho. Hrábl po bílé pláštěnce a rozbalil ji.
,,Jacku, co to děláš?" vykřikla na něj Sunny, která stála několik desítek metrů od něj. Jack neodpovídal. Když rozložil pláštěnku, položil ji na kládu vedle sebe.
,,Postarejte se o oheň, udělám příbytek. Vodotěsný samozřejmě." zavelel hlasitě. Tomas dotáhl zbytek chrastí ke kládě. Se Sunny se rozhodli, že zrovna tam bude plápolat jejich zdroj tepla.
Jack se vydal do lesa a hledal popadané větve, aby z nich mohl vytvořit to, co vymyslel. Usmíval se, protože mu to šlo od ruky. Asi hodinu tahal dřevo pár metrů k ohni, u kterého se ohřívali Sunny a Tomas. Povídali si všelijaké historky a smáli se. Jack se však nenechal odradit od práce. Ve vzduchu cítil vodu. Byla pomalu tma, ve které šlo vidět jen na pár kroků.
,,Jacku! Hádej co jsme chytili!" vykřikla rozzářeně Sunny. Běžela k Jackovi, který oddechoval po práci.
,,S Tomasem jsme nalíčili pár pastí z drátků a-" zastavila se s otevřenou pusou.
,,A?" uchechtl se Jack.
,,Máme zajíce!" doplnil Sunny Tomas. ,,To se ti musí nechat. Stavět vážně umíš. Nepřemýšlel jsi o práci v týmu výstavb pro Aurelians?" dodal a posadil se k ohni.
,,Ha ha ha" zasmál se ironicky Jack. Sunny mezi tím přikládala do ohně.
Jack se zahleděl na Sunny sedíc naproti němu. Díval se na její dlouhé, rozpuštěné zrzavé vlasy, které se vlnily ve větru. Sledoval její jasný úsměv, který zářil. Oči, zelené jako ty nejzelenější louky a lesy, hleděly do plápolajícího ohně. Malé ruce objímaly nohy, které se zdály býti unavené. Byla tak nádherná. Dívka, o které snil a doufal, že existuje, sedí právě před ním...
Rozpršelo se. Všichni tři vzhlédli k nebi. Kapky deště se snášely k zemi vysokou rychlostí. Dopadaly a usedaly všude kolem nich, ale i na ně samotné. Spokojeni s plným žaludkem si vlezli do pracně postaveného přístřešku. Venku se spustila průtrž mračen a oni byli schovaní v suchu.
,,Je vám také taková zima, jako mě?" pronesla Sunny tiše.
,,Mně je také zima." přitakal Tomas.
,,Je pravda, že je tu chladno. Ale mám nápad. Pojďte si lehnout více k sobě."
,,Jakou to má pak logiku, když budeme ležet nalepení na sobě?" pronesl Tomas.
,,Sunny, vlez si prosím doprostřed." požádal Jack Sunny a udělal jí místo. Poslechla a lehla si vedle nich. ,,A teď se přitulte." ušklíbl se.
,,To zní hodně divně, kamaráde." pronesl Tomas a přitiskl se více na Sunny.
,,Jestli se ti to nelíbí, vymysli něco lepšího."
,,Ne, nenapadá, to je fakt."
,,Tak drž pusu a snaž se, co nejdříve usnout."
,,Rozkaz, pane veliteli!" šeptl. Jack už radši nereagoval. Nehodlal se s ním dnes už vůbec zahazovat. Těšil se na den, kdy zmizí. Neměl důvod, být rád, že je s nimi...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama