Kapitola 7.

11. března 2017 v 23:59
Měsíční svit osvětloval krajinu kolem mne a hladina rybníka záři opět odrazovala. Byl to kouzelný úkaz jediné části přírody, která v tomto městě byla. Tu jedinou zachovali kvůli zvěři, aby měli lidé co lovit.
Zaslechla jsem šum. Rychle jsem se otočila ve vodě a podívala se tím směrem. Vše kolem mne utichlo. Cítila jsem, jako by se mělo něco dít. Cvrčci utichli a vítr se ztišil. Listy, které zpívaly do rytmu větru, jako by ztratily hlas. Místo se proměnilo v depresivní les. Jako by v něm nikdo nežil, jako by rostliny v jedné minutě uhynuly a voda v které jsem se snažila držet nad hladinou, se stala jednou z kaluží slz.
Cítila jsem, jak se mi zvýšil krevní tlak. Srdce tepe. Přiložila jsem si ruku k srdci. Co se to děje? Položila jsem si v hlavě otázku. Najednou mi bylo ještě větší teplo než před tím. Bála jsem se. Zhluboka jsem začala dýchat, i když tlak vody kolem mě mi v tom lehce zabraňoval. Potápěla jsem se. Začala jsem zmatkovat. Byla jsem vyčerpaná. Slyšela jsem křik. Zpozorněla jsem.
,,Halo?" vydala jsem ze sebe.
Z lesa vyběhla černá postava. Neviděla jsem ji do obličeje. Zalekla jsem se.
,,Utíkej!" vykřikla. Ten hlas jsem poznala. Byl to Jack.
,,Jacku, co to děláš?" křikla jsem hlasitě se strachem v hlase.
V to, Jack skočil do jezera a plaval směrem ke mě a v půli cesty se ohlédl. Hlasitě dýchal.
,,Co to děláš?" optala jsem se ho ještě jednou. Otočil se na mě. Nic neříkal. Jen mě přejížděl očima.
,,Nezírej na mě tak!" vypískla jsem se smíchem.
,,Jenže já musím." šeptl a plaval blíže.
,,Proč?"
,,Neuvědomil jsem si, jak jsi krásná."
,,Jacku..." povzdechla jsem si. Cítila jsem, jak se začínám červenat. Čím dál tím více jsem se červenala, když se ke mě přibližoval.
,,Sunny já.." se slovy mi dal ruku na tvář. Srdce mi začalo bít snad dvakrát rychleji. Pohlédla jsem mu do jeho nádherných temných očí a sledovala v nich svůj odraz.
,,Já.." snažil se dokončit větu. Kývla jsem, že má pokračovat, ale v tom zatřepal hlavou, ruka padla do vody a zamračil se. Nechápavě jsem ho pozorovala.
,,Už musíme jít." otočil se a plaval zpět na břeh. Zůstala jsem na tom a samém místě. Cítila jsem se hrozně a ani nevím proč. Oči mě začaly pálit a poté jsem ucítila, jak slza omývala mou tvář a poté spadla do vody, kde se rozplynula.
,,Počkám na tebe o pár metrů dál." křikl a odešel.
Plavala jsem zpět ke břehu, kde jsem nechala své šaty a snažila se nemyslet na to, co se právě stalo. Doufala jsem, že zrovna on mi ukáže, co je láska.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama