Březen 2017

Kapitola 9.

27. března 2017 v 12:00
,,Utíkej!" křičel blížící se Jack. Sunny stále ležela nehybně na zemi a sledovala muže na koni, který na ní mířil nabitou zbraní. Pokusila se zvedat.
,,Na to ani nemysli." řekl muž se zbraní. Měl hluboký mrazivý hlas, který se nepatrně třásl. To Sunny udivilo. Zastavila svou činnost a svými prsty si urovnala pramen rezavých vlasů za ucho.
,,Řekni svému kamarádovi, ať stojí na místě." šibalsky se usmál. Sunny radši plnila jeho přání. Chtěla ještě žít. Jako malá si Sunny vysnila velkou svatbu, kterou bude doprovázet hlasitá hudba a atmosféra plná lásky. Vysnila si manžela, který jí bude dělat radost. Přála si, aby měla velký dům se zahradou plnou bylinek a květin. Aby kolem ní pobíhaly její šťastné děti. To se však v tuhle chvíli rozplývalo. Bála se, že brzy zemře. Třásla se strachem. Otočila se a z plných plic zakřičela.
,,Jacku! Stůj na místě!" uposlechl. Zastavil se. Udýchaně jen stál a zíral na Sunny a muže na koni, který na ni mířil. Vše se odehrávalo pár metrů před ním. Jack si strašně moc přál, aby měl po ruce svou brokovnici, kterou dostal od otce k šestnáctým narozeninám. Přál si Sunny zachránit. Až teď si uvědomil, jak moc má tu malou zrzavou dívku rád.
,,Co tedy chcete?" ptala se roztřeseným hlasem Sunny. Muž si sundal pokrývku hlavy. Zlatavé blond vlasy se rozletěly do všech stran, díky větru, který vál čím dál tím rychleji a silněji. Sunny pohleděla na muže a uvědomila si, že to vlastně není až takový muž, nýbrž mladík, kterému mohlo být jen o pár let více, než jí samotné.
Mladý blonďák se zasmál. Smál se tak hlasitě, až to děsilo.
,,Co jsi zač?" položila další otázku. Kluk jen seskočil z koně a schoval zbraň. Se smíchem podal Sunny ruku. Ona však nechápala, co se děje.
,,Jsem Tomas Jason." představil se.
,,Jacku? Pojď sem!" křikl. Jack váhavě přicházel blíže.
,,Opravdu jste si mysleli, že vás chci zabít?"
,,Zabil jsi nám koně!" řekla rázně Sunny, která stála na svých nohách. ,,A taky jsi na nás mířil. Také nemluvím o té střelbě. Nevidím důvod, proč se s tebou ještě vybavovat." pronesla a otočila se zády.
,,Slyšel jsem, že chcete za zeď." poznamenal povýšeně.
,,Kdo to říkal?" vložil se do rozhovoru Jack.
,,Lidi. Znáte to." mrkl.
,,Chci vám pomoct. Také chci vypadnout. A vy dva milenci mi můžete pomoct. Nehledě na to, zachránil jsem vám život." Jack a Sunny se nechápavě podívali na sebe a poté na Tomase.
,,Zachránil život?" pošeptali jednohlasně.
,,Ti vrazi, co po vás šli, nejsou."
,,Nejsou?"
,,Zabil jsem je." zasmál se.
,,Nevěříte mi?" optal se.
,,Stále to nemůžu pochopit. Takže ty zabiješ lidi, kteří nás chtějí zabít a pak sám nás skoro zabiješ? Co to je za logiku?" Jack si dal ruce v bok a zíral do země. Tomas si odkašlal. Sunny ušla pár kroků nahoru.
,,Kde tedy ti vrazi leží?" položila otázku a pokračovala v chůzi.
,,Tam." ukázal palcem za sebe.
,,Musíme do města. Nemůžeme se zdržovat nějakým idiotem, Sunny. Jdeme." zavelel Jack a vzal Sunny za ruku.
,,Pan důležitý." uchechtl se Tomas. ,,Čím tě Sunny okouzlil, že jsi mu dala šanci? Svou dominancí a vůdcovskou krví?"
,,To bylo hodně slabý, Tomasi."
,,A kam máte namířeno?" rozeběhl se Tomas i s koněm k nim.
,,Co ti je do toho?" okřikl ho Jack. Sunny se radši vyhýbala konverzaci.
,,Tebe jsem se neptal, králi velevůdče. Ptal jsem se tady princezničky."
,,Na princezničku zapomeň. Není na to čas."
,,To, že nedala šanci tobě, neznamená, že ji nedá mě. Že mám pravdu?"
Jack už opravdu zuřil. Ani nevěděl, co ho rozčiluje více. Jestli ten umluvený vysoký blonďák a nebo to, že do něj pořád rýpe. Jeho stisk zesílil a obličej zrudl. Ale stále se snažil být v klidu. Snažil se nevnímat proslovy toho za ním.
,,Jacku, Jacku, Jacku. Neřekl jsi mi, že v sobě uchováváš takové zvíře!" vykřikl. Jack se zastavil a pohlédl.
,,Nepochlubil ses, že umíš měnit barvy jako chameleon. Taková krásná červená se jen tak nevidí." poté co toto dořekl, Sunny se rozesmála.
,,Tak podívej! Buď budeš držet pusu, nebo se otoč a vrať se, odkud jsi přišel!" rozkřikl se.
,,Kdybych se měl vrátit odkud jsem přišel, musel bych jít přesně tímto směrem." pousmál se. Jack už nic nenamítal a pokračoval v cestě.

Kapitola 8.

20. března 2017 v 12:00
,,Jsi připravena?" položil Jack otázku způsobem, jako by se ptal vzduchu, ale Sunny přesně věděla, koho se ptá. Logicky se dalo odhadnout, že se ptá ji. Nikdo jiný tu nebyl. Jen ona, Jack a Blesk. Kůň, na kterém seděl starší kluk, než byla ona sama.
,,Jsem" šeptla do větru, který se začal zvedat spolu se slunečními paprsky. Bylo poměrně chladné letní ráno. Takové si snad ani oba nepamatovali. Sunny se vyhoupla na koně přesně za Jacka, který si zamyšleně pohrával se stéblem trávy v puse. Přesně jak to dělali kovbojové na divokém západě. Musela se tiše pousmát.
Jack, který byl tmavovlasý, vysoký s výraznými rysy a zamyšleně dívajíc se do dálky ji připomněl dědečka, který takto sedával na krávě a hlídal stádo ovcí. Netušila, proč sedával přesně na krávě. Když ji však napadlo, že by otázku položila svému dědovi, zemřel. Babičky se optat také nemohla, protože nevěděla kde je. Umřela? Žije? Kde?
Věděla jen, že hrávala na klavír. Děda ji často vyprávěl, že po hádce mezi nimi vždy zasedla ke klavíru a začala přejíždět prsty po klávesách. Jednou se však stalo, že zahrála nádhernou skladbu. Zavřela u toho oči a snila. Přejížděla po klávesách, jako by neměla nikdy dost. Děda k ní přišel. Stál tři metry za ní a vnímal nádhernou melodii.
Sunny se tak zasnila, že si ani neuvědomila, že se Jack rozjel. Vzhlédla. Šedá mračna se smrákávala a pomalu tvořila šedivou pokličku. Jack jel pomalu a u toho si užíval pohledy na přírodu. Oba dva mlčky projížděli lesem, až se octli na louce. Kůň zpomalil. Sehnul se k zemi a začal požírat zelená stébla trávy.
,,Jacku?" šeptla jméno Sunny a hluboce se nadechla. ,,Co se bude dít, až se dostaneme za zeď? Co budeme v té pustině dělat? Nepřežijeme." řekla nejistě.
,,Musíme do města. Nakoupit si jídlo. Jsme oba hladoví." s těmito slovy seskočil z koně a rozhlédl se.
,,To ale není odpověď na mou otázku, Jacku."
,,Naše zásoby dochází. Počítám, že ten pecen chleba vydrží tak na tři dny pro nás oba." mluvil dál.
,,Jacku! Ty mě vůbec neposloucháš!" rozčílila se Sunny a seskočila z koně, který zařehtal. Šla směrem k chlapci, který stál zády a díval se na město, z kterého utekli. Z jehož odcizili konce odcizili koně.
,,Co se to s tebou děje?" položila otázku.
,,Se mnou? Nic. To bych se měl ptát spíše já tebe." otočil se. Zahleděl se svýma očima do Sunniných. Stáli tam a zírali na sebe. Pak je ale vyrušilo zařehtání a několik sekund na to výstřel. Lekli se. Jack stáhl Sunny k zemi.
,,Dohnali nás!" vykřikl přes další výstřely Jack.
,,Lež tady. Běžím pro Bleska!" navrhla rychle Sunny a začala zvedat své hubené tělo, jehož kůže zářila sněhově bílou barvou. Jack ji chytil za nohu, což zavinilo její pád k zemi do bahna.
,,Co to sakra děláš?" okřikla ho s nahněvaným výrazem. Jack jen ukázal prsem. Sunny se ohlédla a její tělo celé ztuhlo. Oči se prolili slzami. Kůň padl k zemi.
,,Na tři se oba zvedneme a budeme utíkat k tamtomu balíku sena. Jasné?" zavelel. Sunny jen kývla a jazykem si přejela přes suché rty.
,,Jedna." zaznělo. Střelba se blížila.
,,Dva" dusot kopyt byl nabýval na hlasitosti.
,,Jedna" výkřiky. Mužské výkřiky. Sunny i Jack se nadechli. Blížili se. Nabírali rychlost a blížili se přesně k nim.
,,Teď!" výkřik Jacka by vzbudil i mrtvého. Oba se začali zvedat co nejrychleji uměli. Chytli se za ruce a utíkali. Jack táhl za ruku Sunny, která klopýtla. Padala k zemi. Strhlo to i Jacka, který si nevšiml, že spadla. Padl přesně před ní a začal se kutálet z kopce. Nemohl to zastavit. Zaslechl výkřik. Slyšel právě Sunny, která se slzami v očích hledala sílu, zvednout se a běžet dál.
,,Jacku!" křikla znovu. Muž na koni se blížil pětkrát rychleji. Byl to dobrý jezdec, ale v očích měl únavu. Zastavil a díval se na Sunny ležíc před ním. Usmál se. Namířil zbraň proti ní.
,,Co po nás chcete?" optala se. Muži jen zmizel úsměv z tváře. Nepromluvil. Jen hleděl svýma modrýma očima na zrzku, která se třásla strachem.
,,Sunny!" slyšela své jméno. Ohlédla se. Jack běžel k ní. Byl však daleko. Muž mohl kdykoliv vystřelit. Proč to tedy neudělal?
Do teď nepromluvil. Neřekl, co požaduje. Jen na ni mířil svým revolverem. Bez čitelného výrazu klidně dýchal. Sekundy plynuly jako minuty... jako ty nejdelší hodiny. Nikdo nevěděl, co se bude dít dál.

Kapitola 7.

11. března 2017 v 23:59
Měsíční svit osvětloval krajinu kolem mne a hladina rybníka záři opět odrazovala. Byl to kouzelný úkaz jediné části přírody, která v tomto městě byla. Tu jedinou zachovali kvůli zvěři, aby měli lidé co lovit.
Zaslechla jsem šum. Rychle jsem se otočila ve vodě a podívala se tím směrem. Vše kolem mne utichlo. Cítila jsem, jako by se mělo něco dít. Cvrčci utichli a vítr se ztišil. Listy, které zpívaly do rytmu větru, jako by ztratily hlas. Místo se proměnilo v depresivní les. Jako by v něm nikdo nežil, jako by rostliny v jedné minutě uhynuly a voda v které jsem se snažila držet nad hladinou, se stala jednou z kaluží slz.
Cítila jsem, jak se mi zvýšil krevní tlak. Srdce tepe. Přiložila jsem si ruku k srdci. Co se to děje? Položila jsem si v hlavě otázku. Najednou mi bylo ještě větší teplo než před tím. Bála jsem se. Zhluboka jsem začala dýchat, i když tlak vody kolem mě mi v tom lehce zabraňoval. Potápěla jsem se. Začala jsem zmatkovat. Byla jsem vyčerpaná. Slyšela jsem křik. Zpozorněla jsem.
,,Halo?" vydala jsem ze sebe.
Z lesa vyběhla černá postava. Neviděla jsem ji do obličeje. Zalekla jsem se.
,,Utíkej!" vykřikla. Ten hlas jsem poznala. Byl to Jack.
,,Jacku, co to děláš?" křikla jsem hlasitě se strachem v hlase.
V to, Jack skočil do jezera a plaval směrem ke mě a v půli cesty se ohlédl. Hlasitě dýchal.
,,Co to děláš?" optala jsem se ho ještě jednou. Otočil se na mě. Nic neříkal. Jen mě přejížděl očima.
,,Nezírej na mě tak!" vypískla jsem se smíchem.
,,Jenže já musím." šeptl a plaval blíže.
,,Proč?"
,,Neuvědomil jsem si, jak jsi krásná."
,,Jacku..." povzdechla jsem si. Cítila jsem, jak se začínám červenat. Čím dál tím více jsem se červenala, když se ke mě přibližoval.
,,Sunny já.." se slovy mi dal ruku na tvář. Srdce mi začalo bít snad dvakrát rychleji. Pohlédla jsem mu do jeho nádherných temných očí a sledovala v nich svůj odraz.
,,Já.." snažil se dokončit větu. Kývla jsem, že má pokračovat, ale v tom zatřepal hlavou, ruka padla do vody a zamračil se. Nechápavě jsem ho pozorovala.
,,Už musíme jít." otočil se a plaval zpět na břeh. Zůstala jsem na tom a samém místě. Cítila jsem se hrozně a ani nevím proč. Oči mě začaly pálit a poté jsem ucítila, jak slza omývala mou tvář a poté spadla do vody, kde se rozplynula.
,,Počkám na tebe o pár metrů dál." křikl a odešel.
Plavala jsem zpět ke břehu, kde jsem nechala své šaty a snažila se nemyslet na to, co se právě stalo. Doufala jsem, že zrovna on mi ukáže, co je láska.

Kapitola 6.

10. března 2017 v 12:00
Měsíc osvětloval louku uprostřed lesa. Tráva se občas zavlnila ve větru, ale jinak byla stále v klidu. Všude okolo bylo ticho.. Hrobové ticho, ve kterém bylo slyšet každé křupnutí větvičky pod Sunninými nohami.
Sledovala, jak se kůň pase. Musela se pousmát. Nikdy by si nemyslela, že bude pást koně tak v pozdních hodinách. Rodiče ji vždy zahnali do postele brzy večer. Stejně vždy vstala a šla se dívat na hvězdy a dorůstající měsíc. Jak šli dny za sebou, měsíc se proměnil v úplněk a poté pomalu mizel. Vždy sledovala několik hodin noční oblohu a přála si tančit přímo mezi hvězdami.
Sáhla si na své dlouhé zrzavé vlasy spletené do copu a uvázané kůží. Svými prsty přejela po kůži a rozvázala ji. Vlasy se začaly rozplétat a rezavé vlny dopadly na její záda. Povzdechla si a podívala se směrem, kterým Jack odcházel. Začala se bát.
Zvedla se a prošla louku až k začínajícím stromům. Vůbec ji nevadilo, že ji jehličí bodá do nohou. Užívala si ten moment. Užívala si to, že cítí přírodu. Prošla kolem několika desítek stromů a pak se jí zatajil dech. Ve tmě se jí zjevil rybník, který odrážel snad všechny hvězdy na nebi i s měsícem. Zatajil se jí dech nádherou. Stála tam. Pozorovala rybník a přemýšlela. Bylo teplo. Byla letní noc a co je lepšího, než se jít vykoupat v noci do rybníka.
Svlékla si šaty a kráčela vysokou travou až k vodě. Pomalu namočila prsty u nohou a pak celé chodidlo. Váhala a nakonec šla i přes malý odpor vody dále hlouběji. Začala plavat. Užívala si samotu a ten klid. Celá se uvolnila.
Pohled Jacka
Nehýbal jsem se. Stále jsem se díval na psovité zvíře přede mnou. Byl tak obrovský a děsivý. Třásl jsem se strachem. Přemýšlel, jestli má utéct a nebo se radši nehýbat. Vlk se stále blížil k mému obličeji až jsem cítil jeho pach z tlamy. Můj žaludek se začal hlásit, že nemá co zpracovávat. V tom vlk zavrčel. Lekl jsem sebou až jsem ucukl a to jsem právě neměl dělat...