Město za zdí - 2.

27. listopadu 2016 v 15:00
Jako by tu nebyl sám. Zatřepal hlavou, že to není možné a jedl dál, protože se ozýval jeho žaludek s nepopsatelnými zvuky. Opět uslyšel neznámé zvuky. Popadl lucerničku a nůž. Potichu se proplížil ke schodům, které následovně vyšel. Okenice bouchly, ale Jack se vůbec nezalekl. Vyšel poslední tři schody. Všude byla tma. Nábytek byl schován pod velkými prostěradly. Vše působilo tak děsivě. Stále pokračoval. Následoval šramocení v obývacím pokoji. Prošel dřevěným obloukem, který byl vyřezávaný do malých květů růžiček a zdobený zlatým nátěrem.
,,Ha-halo?" Řekl nejistě. ,,Je tu někdo?" Vypustil otázku do vzduchu. Nastalo ticho. Šel slyšet pouze jeho dech. Venku se vše najednou uklidnilo. Podíval se z okna, kde zahlédl nějakou osobu. Prudce se otočil. Osoba zmizela. Začínal si myslet, že je paranoidní, když v tom se ozval slabý hlas. ,,Nezabíjejte mě prosím." Jack pomalu šel na místo, odkud vycházel slabý ženský hlas. ,,Kdo jste?" Zeptal se v momentě, kdy se zastavil před starou pohovkou. ,,Slyšíte?" Položil další otázku.
,,Zahoďte ten nůž, prosím." Šeptla. Jack udělal přesně to, co ona řekla. Zahodil nůž na druhý konec místnosti. Zvedl lucernu na úroveň očí a hleděl na pohovku. Podlaha vrzla a před ním se zjevila žena v bílo-modrých šatech a černou kápí. Ženě nešlo vidět do obličeje.
,,Kdo tedy jste?" Šeptl. ,,Jsem Sunny, bydlím kousek odtud. Sem jsem přišla hledat úkryt před bouří. A kdo jste vy?"
,,Jsem Jack Jones a bydlím daleko odtud. Můj dům zdevastovala bouře a zabila mou matku. Zde už druhý rok mám svůj úkryt." ,,Vaše matka zemřela tedy před rokem, jestli to chápu." Přišla blíže. ,,Ne to ne. Zemřela dnes." Hlesl a jeho pohled padl k zemi. Skloněná hlava skrývala, jak se jeho oči začaly plnit slzami. ,,Promiňte, nevěděla jsem, že je tento úkryt již obsazen. Odcházím. Už se to nestane. Na shledanou." Řekla rozhodnutě. ,,Ne Sunny, nemůžeš!" Vykřikl. ,,Prosím?" Zeptala se a otočila se zpátky čelem k Jackovi. ,,Nemůžete jít ven. Zemřete. Zůstaňte tu se mnou." ,,Tykal jste mi." Zasmála se. ,,Promiňte." Omluvil se slušně Jack. ,,To je v pořádku. Jestli mohu být tak smělá..." Odmlčela se. ,,Kolik vám je?" Položila otázku a přiblížila se k Jackovi. ,,Devatenáct." Odpověděl. ,,A vám?" Dodal a žena si sundala kápi.
Jack pohleděl na osobu. Poznal, že to není žena, ale dívka. Dívka se zrzavými vlasy spletenými do copu, který končil neznámo kde. V zelených očích měla jiskřičky. Jack se usmál a ona mu úsměv oplatila. ,,Sedmnáct." Odpověděla téměř neslyšně. ,,Co prosím?" Položil Jack otázku. ,,Sedmnáct." Odpověděla hlasitěji. ,,A co tu děláš v takové bouři a tak mladá?" Tentokrát si dovolil tykat. ,,Mou rodinu zavraždili a teď hledají i mě. Naštěstí začala bouře, takže mám chvilku čas na to, si rozmyslet kam uteču." Posadila se na křeslo zahalené bílým prostěradlem. ,,To je strašné!" Neodpustil si poznámku Jack. ,,To vskutku je, ale co mám dělat? Nemohu se celý život schovávat jako nějaký uprchlík." Povzdechla si. ,,Máš hlad?" Zeptal se. ,,Mám. Obrovský, ale kde sehnat jídlo? Umřeme tu."
,,Neboj. Pojď se mnou." Natáhl ruku a ona pochopila, že ji má natáhnout také. Podala mu její křehkou ruku a zvedla se. Jack ji vedl obloukem, po schodech dolů, kde měl své zásoby. ,,Není to sice něco speciálního, ale jako jídlo to stačí, ne?" Ukázal na pečivo, zeleninu, ovoce a uzeniny. ,,Děláš si srandu?" Vypískla jako malá holka a přiběhla k bedničce jablek. ,,Smím?" Zeptala se slušně. Jack kývl. Sunny vzala do rukou jablko a s chutí se do té zelené kuličky zakousla. Hned se jí objevil na tváři úsměv. ,,Děkuji." Poděkovala a ohryzek odložila do prázdného vědra. ,,Nemáš zač. Proč se klepeš?" Optal se. ,,Je mi zima." Drkotala. ,,Výhoda tohoto domu je ta, že tento dům díky své konstrukci vydržel již desítky let a tak si můžeme dovolit jednu věc." Řekl tajemně. ,,Jakou?"
,,Pojď za mnou!" Pobídl ji. Sunny běžela za Jackem, který vběhl zase do obývacího pokoje. ,,Jacku co to děláš?" Vykřikla když viděla, že Jack strhává všechny povlaky na nábytku. ,,Hned uvidíš!" Odpověděl a velkou pohovku začal stěhovat k velkému zahalenému krbu. ,,Doufám, že to nechceš podpálit!" Vykřikla a stále stála na jednom místě a klepala se zimou. Strhl poslední povlak a to z krbu. Pomalu se otočil a zamyslel se. Nastalo takové ticho, že kdyby jste upustili špendlík na zem, bylo by to slyšet velmi dobře.
Jack se náhle někam rozeběhl. Sunny jej následovala. Vůbec nevěděla, kam běží. Běžela za ním, protože tam nechtěla zůstat sama. Když se Jack zastavil u dveří a pohlédl na Sunny, která doběhla, otevřel je. Sunny i Jack uviděli několik metrů vysokou a širokou hromadu dřevěných špalků. Znovu se na sebe podívali a pak se dali do práce. Začali nosit špalky do obýváku ke krbu.
,,To by mělo stačit." Řekl Jack s vydechnutím a položením těžkého špalku. ,,Asi ano." Souhlasila Sunny a přišla blíže ke krbu. ,,Máš sirky?" Optala se jej. Jack se usmál a vytáhl z roztrhané košile krabičku sirek a škrtl. Zápalka se rozhořela a Sunny zatleskala. Jack podpálil starý papír, který se tam skrýval již po odkrytí. Oba se spokojeně posadili na pohovku a sledovali žlutooranžový plamínek, který pomalu objal špalek dřeva. ,,Počkej tu." Pošeptal Sunny do ucha. Nic neřekla. Jen se usmála.
Jack se zvedl a šel do sklepa. Sklonil se k malé hromádce a vytáhl novou košili i kalhoty. Převlékl se a hřebenem si upravil jeho rozcuchané havraní vlasy. Byl spokojen. Vyšel schody a vrátil se k Sunny.
,,Sunny?" Šeptl. ,,Sunny.." Zopakoval. Spala. Když pohleděl na její zrzavé vlasy, které spadají do jejího obličeje, rukou se pomalu vydal j jejímu obličeji. Pousmál se a pohladil ji. ,,Dobrou noc Sunny." Řekl a dal ji pusu na čelo.
Celou noc hlídkoval Jack celý dům spolu se Sunny. Každou hodinu měřil rychlost větru, oblačnost, srážky. Propočítával hodnoty a pomalu zjišťoval, že bouře jako taková, kterou čekal není bouře, ale pouze větrnost s menšími přeháňkami, nýbrž červnová přeháňka se silnějšími nárazy větru. Každou hodinu chodil ven na deset minut, kde zmokl. Vždy si dal věci pečlivě usušit a pak zase vyrazil ven. Jak srážky přibývaly, mokl rychleji i kabát s košilí co měl na sobě. Byl pomalu promoklý až na kost a třásl se zimou. Poslední měření udělal v sedm ráno a pak si svlékl košili, kabát a hodil je na židli vedle krbu a lehl si na huňatý kobereček pár metrů od pohovky, na které ležela Sunny. Přemýšlel. V jeho hlavě se honily myšlenky o tom, že letos bouře nevypadá jako dřív. Také přemýšlel o velké zdi, která ohraničovala město, přehrával si, co se stalo... Sunny, měření, matčinu smrt... Bylo toho na něj za ty dva dny velmi hodně. Najednou usnul...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ┼Raven Sammael Renkse┼ ┼Raven Sammael Renkse┼ | Web | 27. listopadu 2016 v 16:55 | Reagovat

Pecka!

2 C.V.OK. C.V.OK. | E-mail | Web | 28. listopadu 2016 v 7:22 | Reagovat

Oooo :) Z tých dvoch čuchám ňuchám do budúcna podarený párik :) Sooo cute! Pokračovanie! Prosím, ja už sa neviem dočkať jej reakcie, keď sa zobudí a on bude ležať vedľa len tak... Sporo odetý - ak som to dobre pochopila xD

3 Keth Sykes Keth Sykes | 30. prosince 2016 v 13:31 | Reagovat

Možná budou spolu, možná ne :D se ještě uvidí... Mám s nimi VELKÉ plány :D takže budu asi i sama překvapená, jak to dopadne! :D

4 C.V.OK. C.V.OK. | E-mail | Web | 11. ledna 2017 v 15:15 | Reagovat

[3]: ou jé! tak to sa neskutočne teším! :) ((inak vitaj späť! už som si myslela, že si skončila, keď tu vyše mesiaca nič nepribudlo. tak sa ospravedlňujem za neskorú spätnú väzbu a hneď idem na pokračovanie! :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama