Kapitola 4.

9. ledna 2017 v 20:00
,,Máš všechno?" Ujišťoval se Jack. ,,Ano Jacku, mám. Můžeme vyrazit?" Řekla připravená Sunny a přehodila si vak přes záda. ,,Jdeme?" Vyzval Jack Sunny. Sunny kývla a vyšla napřed. Jack se zadíval na Sunny jak kráčí ve východě slunce. Sledoval ji tak dlouho, že se Sunny otočila a zamávala na Jacka. Ten se probral a běžel k ní. ,,Ke zdi je to daleko. Tam nedojdeme včas. Najdou nás." Řekla po hodině. ,,Sunny? Umíš jezdit na koni?" Optal se Jack. ,,Samozřejmě!" Vypískla. ,,Vidíš to?" Ukázal Jack na starou farmu, kde ohrady byly pomalu prohnilé. ,,Kousek odtud jsem vyrůstal. Vím, že tam mají jednoho koně." Usmál se na Sunny a rozeběhl se naproti. ,,Co to děláš?" Vykřikla Sunny a rozeběhla se také. ,,Počkej tady. Jdu pro koně" Oznámil a vak s jídlem nechal u Suniných nohou. Sunny poslušně čekala, dokud Jack nedojede.
,,Podej mi to." Natáhl ruku a Sunny podala Jackovi oba vaky a nakonec svou ruku, díky které pomohl Jack nasednout Sunny přímo za něj. Jack se rozjel spanilou jízdou směrem ke kopcům. ,,Máš nějaký plán?" Zakřičela Sunny se smíchem na Jacka. ,,Ne" Zamyšleně hlesl.
Ono vydat se za zeď nebude tak jednoduché. Pomyslel si. Cválali rychle. Město bylo obrovské, přesto Jack věděl, kam jede. Už od mala se zajímal o zeď. Už jako malý vědět, že zeď není dokonalá a někde musí být po bouři díra. Nemýlil se. Ve svých patnácti letech díru skutečně našel.
,,Slyšel jsi to?" Zeptala se Sunny. ,,Co?" Odpověděl otázkou a zpomalil, až úplně zastavil. Sunny a Jack seděli na koni, který hrabal uprostřed lesa. Ptáci zněli ve větru, který vlál menší rychlostí a pročesával Sunniny zrzavé vlasy. Nastalo ticho. ,,Nic nesly-" Nestihl doříct, protože mu do řeči skočil výstřel. ,,Asi myslivci." Usmál se. ,,To nejsou myslivci." Řekla skoro neslyšně. ,,Kdo to teda je?"
,,Vrazi. Našli mě." Šepta. V jejím hlase byl slyšet začínající pláč. Jack se otočil. Jeho myšlenky byly správné. ,,Sunny, jak víš, že to jsou oni?" Zazněl další výstřel. ,,Protože.. Prostě jsem je viděla." ,,Proč jsi nic neřekla?" Pohladil Sunny po tváři, aby ji utřel slzu, stékajíc po jejím líčku.
,,Sunny neboj se." Snažil se ji uklidnit, ale marně. Ozvaly se další čtyři výstřely. ,,Měly bychom jet se někam schovat." Navrhl Jack. ,,Dobře." Přikývla a obmotala ruce kolem Jackova pasu a zabořila svůj obličej do jeho hnědé košile. Jack se rozjel...
 

Kapitola 3.

28. prosince 2016 v 20:07
Jack i Sunny pokojně spali, dokud nedohořel poslední špalek a nezačala být zima. Jack byl na zimu zvyklý, proto se nevzbudil, ale Sunny, která byla zvyklá na teplo se začala třást zimou. Zima ji vzbudila a ihned začala hledat něco, aby nastolila staré dobré teplo. Zvedla se z pohovky a vyšla směr k místnosti plné dřeva. Jack dále spokojeně spal na koberečku, který ho hřál. Sunny pohlédla na Jacka a zamračila se. Jak může spát skoro nahý jen na koberečku? Pomyslela si. Vzala košili, která byla již suchá a přistoupila k němu. Přikryla Jacka a usmála se. Byla spokojena. Rozdělala oheň a začala jej udržovat. Napadlo ji, že až se Jack vzbudí, bude mít hlad. Seběhla tedy do sklepa a vytáhla chléb, zeleninu, vědro s vodou, koření, které měla po kapsách a vše vynesla ven. Vzala Jackův nůž a nakrájela zeleninu, kterou spolu s kořením naházela do železného vědra s pár litry vody a postavila vědro na oheň. Voda se začala ohřívat. Sunny se vydala hledat v domě kuchyň. Nebyl to těžký úkol, protože ji ihned našla. Otevírala jednu skříňku za druhou s nadějí, že najde nějaké nádobí. Všude byl prach a pavučiny. Dokonce i jednu krysu našla. Vyjekla, ale hned si zakryla ústa. Zbývala poslední skříňka a než ji otevřela, pomodlila se. ,,Tady to je!" Vypískla s radostí, když držela vařečku spolu s naběračkou a příbory. Běžela zpátky k ohni a polévce, kterou dala vařit. Pečlivě ji zamíchala a přičichla si. Nevydržela to a ochutnala. Jako pravá kuchařka dochutila polévku a byla spokojena.
,,Jacku?" Pošeptala. ,,Ano?" Zeptal se rozespale. ,,Polévka." Usmála se na něj a podala mu talíř plný zeleninové polévky. ,,To jsi dělala?" Optal se. Sunny kývla a vzala si vlastní porci. ,,Jak je venku?" Zeptal se. ,,Nevím. Nedívala jsem se. Měla jsem plné ruce práce s polévkou." Odpověděla a sklopila hlavu zpět k jídlu. Jack přešel k oknu a rozhrnul závěsy. ,,To snad není možné." Řekl fascinovaný Jack. ,,Co?" Vypustila slovo do vzduchu.
,,Pojď se podívat!" Vykřikl nadšením. Sunny se zvedla a popoběhla k oknu. Jack ustoupil, aby měla Sunny výhled. ,,Pane bože!" Vykřikla a běžela ke dveřím. Otevřela je a vyběhla.
Venku bylo slunné počasí, vánek ovíval Sunniny zrzavé vlasy, které zářily. Louky se zelenaly, stromy kvetli, ptáci zpívali. Vše bylo jako z pohádky. ,,Sunny!" Vykřikl Jack a začal se smát. Vyběhl za ní. ,,Jacku stůj!" Vykřikla a rozeběhla se proti Jackovi. Vběhla mu přímo do náruče a objala jej. Byli šťastní. ,,Jacku?" Vyslovila jeho jméno. ,,Ano?"
,,Přemýšlel jsi někdy, co je příčinou těch bouří?" ,,Ano, minulý rok jsem strávil většinu bouře venku, abych zjistil, proč zrovna tento den..." Prozradil. ,,A co si myslíš o té zdi a povídkách?" Položila další otázku. ,,Myslím, že za ní něco je, ale nikdo nás tam nechce pustit. Asi nechtějí, aby to někdo objevil a tak nás tu drží. To si myslím." Řekl rozhodnutě svou myšlenku nahlas a zřetelně. ,,Myslím si totéž, ale nenašla jsem odvahu si myšlenku potvrdit." ,,Sunny? Co kdybychom se podívali za zeď?" Pronesl svůj návrh a podíval se Sunny do očí. ,,Proč ne?" Vypískla a zatleskala. ,,Musíme se jen připravit." Zamyslel se Jack. ,,Ehm Jacku?" Promluvila k Jackovi, který stál zády k ní samotné. ,,Myslíš, že už bouře nenastane?" Položila otázku. Zamyšlený Jack se otočil zpátky čelem k Sunny a pronesl. ,,Z mých výpočtů vyšlo, že už nebude..." Odmlčel se. ,,Nebude už nikdy ani srážka." Hlesl. ,,To znamená, že nebude pršet a nebude fungovat koloběh vody..." Zmyslela se. ,,Zemřeme." Pošeptala a sklopila hlavu. ,,Přesně tak. Proto se musíme vydat za zeď. I kdybychom umřeli. Nevím jak ty, ale já tu nechci umřít na nedostatek vody." Řekl rozhodnutě. ,,Já také ne. Jdu s tebou." Odpověděla Sunny a přešla k Jackovi. Jack se na ni podíval starostlivým pohledem. ,,Vážně?" Chtěl se ujistit. ,,Vážně."

Město za zdí - 2.

27. listopadu 2016 v 15:00
Jako by tu nebyl sám. Zatřepal hlavou, že to není možné a jedl dál, protože se ozýval jeho žaludek s nepopsatelnými zvuky. Opět uslyšel neznámé zvuky. Popadl lucerničku a nůž. Potichu se proplížil ke schodům, které následovně vyšel. Okenice bouchly, ale Jack se vůbec nezalekl. Vyšel poslední tři schody. Všude byla tma. Nábytek byl schován pod velkými prostěradly. Vše působilo tak děsivě. Stále pokračoval. Následoval šramocení v obývacím pokoji. Prošel dřevěným obloukem, který byl vyřezávaný do malých květů růžiček a zdobený zlatým nátěrem.
,,Ha-halo?" Řekl nejistě. ,,Je tu někdo?" Vypustil otázku do vzduchu. Nastalo ticho. Šel slyšet pouze jeho dech. Venku se vše najednou uklidnilo. Podíval se z okna, kde zahlédl nějakou osobu. Prudce se otočil. Osoba zmizela. Začínal si myslet, že je paranoidní, když v tom se ozval slabý hlas. ,,Nezabíjejte mě prosím." Jack pomalu šel na místo, odkud vycházel slabý ženský hlas. ,,Kdo jste?" Zeptal se v momentě, kdy se zastavil před starou pohovkou. ,,Slyšíte?" Položil další otázku.
,,Zahoďte ten nůž, prosím." Šeptla. Jack udělal přesně to, co ona řekla. Zahodil nůž na druhý konec místnosti. Zvedl lucernu na úroveň očí a hleděl na pohovku. Podlaha vrzla a před ním se zjevila žena v bílo-modrých šatech a černou kápí. Ženě nešlo vidět do obličeje.
,,Kdo tedy jste?" Šeptl. ,,Jsem Sunny, bydlím kousek odtud. Sem jsem přišla hledat úkryt před bouří. A kdo jste vy?"
,,Jsem Jack Jones a bydlím daleko odtud. Můj dům zdevastovala bouře a zabila mou matku. Zde už druhý rok mám svůj úkryt." ,,Vaše matka zemřela tedy před rokem, jestli to chápu." Přišla blíže. ,,Ne to ne. Zemřela dnes." Hlesl a jeho pohled padl k zemi. Skloněná hlava skrývala, jak se jeho oči začaly plnit slzami. ,,Promiňte, nevěděla jsem, že je tento úkryt již obsazen. Odcházím. Už se to nestane. Na shledanou." Řekla rozhodnutě. ,,Ne Sunny, nemůžeš!" Vykřikl. ,,Prosím?" Zeptala se a otočila se zpátky čelem k Jackovi. ,,Nemůžete jít ven. Zemřete. Zůstaňte tu se mnou." ,,Tykal jste mi." Zasmála se. ,,Promiňte." Omluvil se slušně Jack. ,,To je v pořádku. Jestli mohu být tak smělá..." Odmlčela se. ,,Kolik vám je?" Položila otázku a přiblížila se k Jackovi. ,,Devatenáct." Odpověděl. ,,A vám?" Dodal a žena si sundala kápi.
Jack pohleděl na osobu. Poznal, že to není žena, ale dívka. Dívka se zrzavými vlasy spletenými do copu, který končil neznámo kde. V zelených očích měla jiskřičky. Jack se usmál a ona mu úsměv oplatila. ,,Sedmnáct." Odpověděla téměř neslyšně. ,,Co prosím?" Položil Jack otázku. ,,Sedmnáct." Odpověděla hlasitěji. ,,A co tu děláš v takové bouři a tak mladá?" Tentokrát si dovolil tykat. ,,Mou rodinu zavraždili a teď hledají i mě. Naštěstí začala bouře, takže mám chvilku čas na to, si rozmyslet kam uteču." Posadila se na křeslo zahalené bílým prostěradlem. ,,To je strašné!" Neodpustil si poznámku Jack. ,,To vskutku je, ale co mám dělat? Nemohu se celý život schovávat jako nějaký uprchlík." Povzdechla si. ,,Máš hlad?" Zeptal se. ,,Mám. Obrovský, ale kde sehnat jídlo? Umřeme tu."
,,Neboj. Pojď se mnou." Natáhl ruku a ona pochopila, že ji má natáhnout také. Podala mu její křehkou ruku a zvedla se. Jack ji vedl obloukem, po schodech dolů, kde měl své zásoby. ,,Není to sice něco speciálního, ale jako jídlo to stačí, ne?" Ukázal na pečivo, zeleninu, ovoce a uzeniny. ,,Děláš si srandu?" Vypískla jako malá holka a přiběhla k bedničce jablek. ,,Smím?" Zeptala se slušně. Jack kývl. Sunny vzala do rukou jablko a s chutí se do té zelené kuličky zakousla. Hned se jí objevil na tváři úsměv. ,,Děkuji." Poděkovala a ohryzek odložila do prázdného vědra. ,,Nemáš zač. Proč se klepeš?" Optal se. ,,Je mi zima." Drkotala. ,,Výhoda tohoto domu je ta, že tento dům díky své konstrukci vydržel již desítky let a tak si můžeme dovolit jednu věc." Řekl tajemně. ,,Jakou?"
,,Pojď za mnou!" Pobídl ji. Sunny běžela za Jackem, který vběhl zase do obývacího pokoje. ,,Jacku co to děláš?" Vykřikla když viděla, že Jack strhává všechny povlaky na nábytku. ,,Hned uvidíš!" Odpověděl a velkou pohovku začal stěhovat k velkému zahalenému krbu. ,,Doufám, že to nechceš podpálit!" Vykřikla a stále stála na jednom místě a klepala se zimou. Strhl poslední povlak a to z krbu. Pomalu se otočil a zamyslel se. Nastalo takové ticho, že kdyby jste upustili špendlík na zem, bylo by to slyšet velmi dobře.
Jack se náhle někam rozeběhl. Sunny jej následovala. Vůbec nevěděla, kam běží. Běžela za ním, protože tam nechtěla zůstat sama. Když se Jack zastavil u dveří a pohlédl na Sunny, která doběhla, otevřel je. Sunny i Jack uviděli několik metrů vysokou a širokou hromadu dřevěných špalků. Znovu se na sebe podívali a pak se dali do práce. Začali nosit špalky do obýváku ke krbu.
,,To by mělo stačit." Řekl Jack s vydechnutím a položením těžkého špalku. ,,Asi ano." Souhlasila Sunny a přišla blíže ke krbu. ,,Máš sirky?" Optala se jej. Jack se usmál a vytáhl z roztrhané košile krabičku sirek a škrtl. Zápalka se rozhořela a Sunny zatleskala. Jack podpálil starý papír, který se tam skrýval již po odkrytí. Oba se spokojeně posadili na pohovku a sledovali žlutooranžový plamínek, který pomalu objal špalek dřeva. ,,Počkej tu." Pošeptal Sunny do ucha. Nic neřekla. Jen se usmála.
Jack se zvedl a šel do sklepa. Sklonil se k malé hromádce a vytáhl novou košili i kalhoty. Převlékl se a hřebenem si upravil jeho rozcuchané havraní vlasy. Byl spokojen. Vyšel schody a vrátil se k Sunny.
,,Sunny?" Šeptl. ,,Sunny.." Zopakoval. Spala. Když pohleděl na její zrzavé vlasy, které spadají do jejího obličeje, rukou se pomalu vydal j jejímu obličeji. Pousmál se a pohladil ji. ,,Dobrou noc Sunny." Řekl a dal ji pusu na čelo.
Celou noc hlídkoval Jack celý dům spolu se Sunny. Každou hodinu měřil rychlost větru, oblačnost, srážky. Propočítával hodnoty a pomalu zjišťoval, že bouře jako taková, kterou čekal není bouře, ale pouze větrnost s menšími přeháňkami, nýbrž červnová přeháňka se silnějšími nárazy větru. Každou hodinu chodil ven na deset minut, kde zmokl. Vždy si dal věci pečlivě usušit a pak zase vyrazil ven. Jak srážky přibývaly, mokl rychleji i kabát s košilí co měl na sobě. Byl pomalu promoklý až na kost a třásl se zimou. Poslední měření udělal v sedm ráno a pak si svlékl košili, kabát a hodil je na židli vedle krbu a lehl si na huňatý kobereček pár metrů od pohovky, na které ležela Sunny. Přemýšlel. V jeho hlavě se honily myšlenky o tom, že letos bouře nevypadá jako dřív. Také přemýšlel o velké zdi, která ohraničovala město, přehrával si, co se stalo... Sunny, měření, matčinu smrt... Bylo toho na něj za ty dva dny velmi hodně. Najednou usnul...
 


Město za zdí - 1.

20. listopadu 2016 v 18:30
,,Jacku?" Volala na něj jeho matka Elizabeth. ,,Mami je mi dnes devatenáct. Nemůžeš na mě pořád jen křičet ať zůstanu doma pod dohledem!" Odpověděl drze. ,,Jacku Jonesi! Ihned se vrať!" Vykřikla jeho matka a šla za ním zrychlenou chůzí plná hněvu. ,,Mami jsem dospělý a-" ,,Ale já o tebe mám strach!" Přerušila jej. Jack se zastavil. Stál zády k matce, která stála pět metrů od něj. Začal se zvedat vítr. Koruny stromů se rozpohybovaly a listy začaly padat k zemi. Pomalu tvořily malý vír. Jack ho pozorně sledoval. Nastalo ticho.
Nikdo nevycházel ven. Všichni se ukryli v úkrytech jako jsou sklepy, hluboké skleníky, podzemní vinohrady, chodby několik kilometrů pod zemí... Měli u sebe jen to nejpotřebnější- vodu, jídlo, oblečení, deky a polštáře. Museli tak přečkávat několik dnů, než bouře přešla na jiný kontinent, či se úplně nevypařila. Všichni to brali jako každoroční záležitost jako se slavili Vánoce, nový rok, Velikonoce, státní svátky, narozeniny či svátky.
,,Jacku, prosím. Zůstaň se mnou." Prosila jej matka. ,,Mami, já nemohu. Musím zjistit, proč se to děje." Oddech si. ,,Jacku, už jsem takto ztratila tvého otce, nehodlám přijít i o syna." Hlesla. Jack se otočil a spatřil, jak matce ukápla slza. Velmi hluboce se nadechl a vydechl. Sledoval svou matku, která začala ronit jednu slzu za druhou. ,,Mami... Promiň. Je mi líto, že otec nestihl dojít domů dříve a zdržel se v práci." Pomalu přicházel blíže k drobné ženě se svázanými černými vlasy, hubené postavy s velmi smutným a nahněvaným výrazem.
,,Dobře tedy. Zůstanu." Odstoupil Jack ze svého postoje. ,,Děkuji" Řekla matka a objala svého syna. Pomalu se vydali k domu, když vítr začal sílit. Běželi. Snažili se běžet co nejrychleji, ale matčiny těžké šaty ji bránily zrychlit. ,,Mami počkej!" Zakřičel Jack. Přistoupil k matce a vytáhl nůž. Vítr byl tak silný, že rozevlál matčin pevný drdol a její dlouhé vlasy se poddaly větru.
,,Jacku to nemůžeš!" Vykřikla, ale pozdě. Nůž se zabodl do jejích šatů a Jack je začal rozřezávat. Těžká sukně padla k zemi a na matce zbyla jen košile. Popadl matku za ruku a běžel s ní domů. Sukně odletěla s větrem neznámo kam.
,,Rychle dolů!" Křičel na matku, která brala poslední chléb z kuchyně. ,,Už běžím!" Odpověděla a v tu chvíli prorazila větev oknem. Střepy letěli vzduchem. Jack se rozeběhl za matkou, aby ji udělal živý štít, ale marně. Střepy proletěly celou místností a zastavily až na matky hrdle a břiše. Ihned padla k zemi. ,,Ne!" Křikl, když doběhl k matce. ,,Mami! Mami ne! Drž se!" Šeptal. Viděl, jak se z matky pomalu, ale jistě vytrácí život. Popadl závěs ležíc asi dva metry od nich a začal ho párat. S malými kousky obvazoval matce rány. ,,Jacku..." Vydechla.
Jack se podíval do jejích očí, ale nezastavoval svou činnost. Chtěl matku zachránit. ,,Jacku přestaň. Prosím." Prosila a její jemnou a bledou ruku položila na tu jeho drsnou a plnou od krve. Jack zastavil svou činnost a pohleděl do matčiných očí. Celý se třásl. Byl bez sebe. Musel se dívat, jak mu umírá matka. ,,Nezachraňuj mě. Zachraň sebe! Běž! O mě se nestarej. Pamatuj si, že nejsi na světě sám! Pomáhej lidem. Tak jak jsme tě to s otcem učili. Miluju tě." Řekla s posledním výdechem a zavřela oči. Jack si právě uvědomil, co se stalo. Zemřela mu jediná nejmilovanější osoba v jeho životě. Třásl se čím dál víc. Jeho oči se začali plnit slzami. ,,Promiň matko. Já se nebudu schovávat!" Vykřikl a rozběhl se ven.
Běžel tak rychle, že se nestačil soustředit na věci kolem. Běžel dlouhou kamennou cestou, podél níž byli stromy. Začal se zadýchávat až dusit, protože vdechoval prach a drobné věci kolem, jak je vířil sám vítr. Párkrát klopýtl, ale nevzdal se. Věděl, že musí přeběhnout do jiného úkrytu. Tam, kde se schovával před rokem. Cesta byla dlouhá. Kdyby se vydal na cestu aniž by si toho všimla matka, byl by dávno tam.
Pomalu dobíhal úzkou uličkou mezi domy a následovně polní cestou, která patřila konci města. Polní cesta se proměňovala v lesní. Jack už skoro nemohl. Zastavil se. Začal se vydýchávat. Vítr nabíral stále rychlost. Každou minutou se mu zdál silnější. Zase se rozeběhl. Musel doběhnout včas, aby zabezpečil vše potřebné. Jídlo a potřebné věci si tam nanosil už před třemi dny, protože věděl, že se tam určitě vrátí, i kdyby ho matka zamkla ve sklepě spolu s ní. Z jeho úkrytu měl skvělý podmínky pro sledování. Jeho otec mu odkázal svůj starý deník, kde si psal každý rok jak bouře probíhala a k tomu i počítal, jak bouře sílí či nikoliv. Několik let výzkumů o kterých nikdo nevěděl.
Jack vešel do staré vily, která tu stála už od založení města. Začal zamykat všechny vchodové dveře a okna. Byl velmi udýchaný a zpocený, ale to mu momentálně bylo jedno. Když vše pečlivě zabezpečil, sešel schody a vešel do místnosti, kde měl rozložen otcův deník, všechno jídlo, přikrývky, oblečení a vědra s vodou. Byl pevně rozhodnutý, že bude dělat další měření. Nastavil si hodinky přesně na pátou hodinu odpolední a zasedl za stůl.
Vzal si malou nádobu a porcelánový talířek, na který si položil krajíc chleba s uzeninou a nádobu naplnil vodou. Začal skromně hodovat. Hlavně aby mu jídlo vystačilo na celý týden. Když už ukusoval krajíc chleba, uslyšel neznámé zvuky...

Město za zdí - Prolog

20. listopadu 2016 v 18:21
Seděla jsem na křesle před oknem a sledovala život na venkovní ulici, která byla potemnělá a smutná. Lidé v ní procházely a nezdravili se. Jako by se vůbec neznali, ale já jsem věděla, že se znají. Znají se až moc dobře, ale kvůli minulosti se spolu nebaví... Proč? Hned vám povím příběh, který otřásl celou touto temnou ulicí i městem...
Za dávných časů, když všichni spali skoro po jednom boku, namačkaní tělo na tělo, schovávajíc se v úkrytu před obrovskou bouří. Toto město bylo známo bouřemi, které ničily jednu ulici po druhé. Na začátku bylo vybudované město ohromné, tak ohromné, že by jste si to nedokázali představit. Sta tisíce domů, tisíce ulic, miliony aut, miliardy lidí.
Všichni se po válce přestěhovali na jednu půdu kontinentu Evropy, protože ta jediná byla obyvatelná. Lidi se nevzdali. Přeživší se pomalu zotavovali a začali budovat nové město jménem Aurelians. Nikdo neví, proč a koho to napadlo. Možná to vymyslela skupinka lidí a rozšířila to. Nikdo neví...
Každý rok, vždy ve stejném měsíci, nastala bouře. Možná se ptáte, proč se lidé neodstěhovali někam jinam... Někam, kde se bude žít lépe. Ale představte si, že by jste jinam nemohli. Nikam by jste ani nechtěli, protože by jste neměli sílu. V tomto městě už nikdo po válce neměl sílu ani po padesáti letech. Lidé si za tu dobu vystavěli velké zdi kolem města a nevycházeli. Někteří starší lidé vyprávěli strašidelné příběhy o bytostech za zdmi. Lidé se kvůli strašidelným povídkám neodhodlali překročit zeď.
Dnes, 24. června, 1836 mířila bouře ze severu na jihovýchod. V tomto směru se již nacházelo velmi málo obytných domů. V jednom z nich žil Jack, známý jako ten nejstatečnější člověk celého města. Před rokem, když mu bylo čerstvých osmnáct let, rozhodl se, že přečká bouři venku, aby zjistil příčiny. Nebral si totiž do hlavy, že je to pouze rozmar přírody. Domníval se, že něco za tím vězí...

Úvod

20. listopadu 2016 v 17:05
Zdravím! :)
Vítám vás na mém blogu. Jsem začínající spisovatelka. Snad se vám budou mé příběhy líbit. :))

Kam dál